Mohla by věda zjistit, že nemáme svobodnou vůli?

Zdánlivě je to pro Petra den jako každý jiný. Vstává, po ranní rutině vyráží do práce autem. Cestou jede kolem autonehody. V práci dostává vynadáno za špatně odevzdanou práci. Venku je pěkné počasí, ale bohužel toho má moc, a tak zase nestihá jít běhat. Večer se vrací domů, cestou skočí nakoupit. Doma nalezne obálku. Uvnitř je na několika stranách do detailu popsán jeho dnešní den. Okolnosti autonehody, přesný popis jeho rozhovoru s nadřízeným, kolem kterých regálů v obchodě prošel. Dokonce je tam i popsáno, jak se po celý den cítil a o čem přemýšlel. Přitom ho během dne nikdo nesledoval. Tento dopis byl vytvořen předchozí den a perfektně předpověděl vše, co Petr udělá. Mohlo by se něco takového doopravdy stát? Pokud ano, co by to pro nás znamenalo?

Iluze volby

Možná si říkáte, že příklad v úvodu je přehnaný, že něco takového není možné. Ovšem už v dnešní době vidíme, jak jednoduché je vypozorovat, čím je lidské chování podmíněné. Nejlépe nám toto ukazuje BIG DATA, konkrétně Cambridge Analytika. Té stačilo mít dostatek informací ze sociálních sítí, aby věděla, na čem záleží to, koho budou lidé volit. Toho následně využila k tomu, aby změnila jejich finální volbu podle své potřeby.

Je tedy velmi pravděpodobné, že lze předpovědět, jak se konkrétní člověk bude chovat, na základě toho, jaký je a v jaké situaci se nachází. Toto lze provést s takovou přesností, že se člověk v dané situaci nemůže zachovat jinak, než jak jsme předpověděli. Nešlo by takto předurčit každé naše rozhodnutí?

Nakonec pokaždé, když se rozhodujeme, rozhodujeme se na základě nějakých okolností (výchozích podmínek). Pokud by někdo jiný tyto okolnosti znal a věděl, jakým způsobem o nich budeme smýšlet, tak by mohl předurčit vše, co kdy uděláme. Tudíž bychom se nikdy nemohli zachovat jinak, než jak už bylo předurčeno.

Tím jsme se dostali ke klasickému filozofickému argumentu: Všechno, co se kdy stane, je určeno dvěma věcmi: výchozími podmínkami našeho vesmíru a přírodními zákony. Tomuto principu se někdy říká determinismus. Pokud má determinismus pravdu, pak já jako jedinec nemůžu svoji budoucnost ovlivnit jinak než tak, že změním přírodní zákony nebo to, za jakých okolností byl stvořen náš vesmír. Ani jedno samozřejmě není v mých silách! Z toho vyplývá, že svoji budoucnost nedokážu ovlivnit. Jinými slovy, nemám svobodnou vůli.

V souladu s tímto argumentem, pokud by byl determinismus pravdivý, bylo by pro vědce teoreticky možné vytvořit model, podle kterého by předpověděli všechny události v jednom lidském životě. Představme si například, že bychom s absolutní jistotou zjistili, že veškeré procesy v lidském mozku jsou deterministické. To by znamenalo, že by se dalo teoreticky předpovědět všechno, co se v lidském mozku kdy odehraje.

Každý svého štěstí strůjce

Co kdyby takto vědci zjistili, že od vašeho narození je předem určeno vše, co uděláte? Znamenalo by to, že tedy „nemáme svobodnou vůli“? Na první pohled by se mohlo zdát, že takový objev náš život obrátí vzhůru nohama. Proč se snažit, když už je všechno předem určeno? Mohu vůbec něco ovlivnit, změnit?

Tato počáteční reakce by však podle mě neměla dlouhého trvání. Když se zamyslíme nad tím, jakým způsobem se rozhodujeme, tak uvidíme, že z hlediska naší denní zkušenosti se toho příliš nezmění. Například to, že bylo předurčeno v kolik hodin půjdu dnes spát, neznamená, že si nemusím dělat hlavu s tím, kdy přestanu koukat na televizi a půjdu do postele. Stejně tak pokud chci, tak ji mohu sledovat až do brzkých ranních hodin a spát nemusím vůbec. Už bylo předem určeno, pro co se rozhodnu, ale to mi v ten moment vůbec nemusí vadit. Mohu prostě dělat to, co chci.

Ano, to, co chceme, je předem určené, ale je to pro nás důležité? Pokud se můžeme pro něco rozhodnout, dlouze o to usilovat a nakonec toho dosáhnout, tak jak nám někdo může říct, že nemáme svobodnou vůli? Nemáme ji proto, že bylo možné s jistotou předpovědět, pro jaké cíle se rozhodneme a jestli jich vůbec dosáhneme? Dobře, ale to není příliš důležité. Důležité je to, jestli se každý z nás mohl rozhodnout pro ten cíl, pro který se doopravdy rozhodnout chtěl. Navíc v tomto slova smyslu můžeme ve svém životě změnit hrozně moc. Nakonec i když je vše předem určeno, je stále každý svého štěstí strůjcem.

Svobodná vůle je něco jiného

Tyto úvahy nám napovídají, že ač se to na první pohled nezdá, tak deterministický svět není to stejné jako svět bez svobodné vůle. Ve světě bez svobodné vůle bychom vůbec neměli možnost si vybrat cíl, o který chceme a budeme usilovat. Ani bychom o něj usilovat nemohli. Svět bez svobodné vůle je svět, v němž se nikdy nemůžeme rozhodnout, tak, jak chceme. Ve světě bez svobodné vůle by například žil člověk, za kterého všechna jeho rozhodnutí dělá někdo jiný a on sám je proti své vůli degradován na postavičku v počítačové hře.

Když se rozhodujeme, tak je pro nás důležité, jestli se můžeme rozhodovat tak, jak chceme. To, že naše volba byla předpovězena, pro nás důležité není. Proto svobodná vůle je něco jiného, než co si pod ní běžně představujeme. Svobodná vůle je schopnost jednat nebo nejednat na základě toho, jestli jednat nebo nejednat chceme. Jednodušeji, pokud mohu dělat to, co chci, tak mám svobodnou vůli. Pokud se chci napít a mám před sebou sklenici vody, mohu se prostě a jednoduše napít, je to má svobodná volba. To, jestli bylo mé napití předurčeno včera, před tisíci lety nebo vůbec předurčeno nebylo, je irelevantní. Důležité je jenom to, že pokud chci, tak mohu. Tím pádem můžeme mít svobodnou vůli i v deterministickém světě.

Na otázku „Jak můžeš říct, že máš svobodnou vůli, když se v jakékoli situaci nemůžeš zachovat jinak, než jak se nakonec zachováš?“ odpovídáme: „Bylo by pro mě možné udělat něco jiného ne ve stejné, ale podobné situaci, ve které jsem se rozhodl, že něco jiného udělám.“ Ano, v té situaci bylo jasné, že se budu do rána koukat na televizi. Vždyť dávali několik dílů mého oblíbeného seriálu za sebou. Ovšem kdyby to byla byť jen trochu jiná situace, tak bych se rozhodl jít spát, protože bych jít spát chtěl.

Kdyby neurověda brzy ukázala, že procesy v lidském mozku opravdu deterministické jsou, a tudíž že determinismus je pravdivý, tak by to znamenalo, že náš příklad s obálkou v úvodu je teoreticky možný. Ovšem neznamenalo by to, že nemáme svobodnou vůli. Tedy alespoň v mých očích a v očích mnoha dnešních filozofů. Neboť je pro nás důležité dělat ty volby, které chceme. Na tom, jestli byly předurčené, nám nezáleží. Tudíž by vědci nemohli zítra zjistit, že nemáme svobodnou vůli.

About Jaromír Sladkovský

Jaromír Sladkovský je absolvent Discoveru a momentalne studuje fyziku a filozofii na Oxfordske univerzite. Mimo studium se věnuje režii a scénaristice ve filmové skupině Genesis group.

3 Comments

  1. Dobrý den,
    mám pocit, že není a nikdy nebude v lidské moci (ani s pomocí těch nejvyspělejších vědeckých postupů) zjistit, jak se konkrétní člověk v danou situaci zachová, natož, o čem a jakým způsobem přemýšlí, alespoň v úplném slova smyslu. Stejně tak není možné předpovědět ony okolnosti – podmínky, ze kterých člověk vychází. Abych uvedl příklad, vezměte si například ruletu. Po roztočení padne kulička na jedno ze stovky čísel a na základě toho se například může někdo stát milionářem. Copak je možné předpovědět, na kterém čísle kulička skončí? Dalo by se to nějak vypočítat? Mohli bychom se o to pokusit vypočtením síly, kterou byla ruleta roztočena. Ale byla-li roztočena lidskou rukou záleží opět na mnoha faktorech. Jakou silou se rozhodl onen člověk ruletu roztočit? Třeba si v ten moment vzpomněl na manželku, která ho podvádí, a ze vzteku roztočil ruletu mnohem silněji.
    Chci tímto příkladem pouze poukázat na složitost všech možných existujících faktorů, které mohou ovlivnit kupříkladu tak důležitou událost jako je ta, že se člověk stane milionářem. Z těchto svých závěrů také usuzuji, že není v lidských silách předpovědět události, které pak dále mohou ovlivnit chováni či způsob myšlení člověka.
    To přesto není důkaz, že předurčený svět neexistuje. Jen se díky výše uvedému domnívám, že není v našich silách dopátrat se ho s předstihem, abychom ho mohli my jako lidé předvídat.
    Ačkoli se tedy domnívám, že je to nemožné, teoreticky předpokládejme, že se nám povedlo nějakou zázračnou technologií předvídat události a také lidské chování. Nevylučuje snad ona skutečnost, totiž že víme, co se stane (protože jsme si to vypočítali), právě to, že se to stane? Většina lidí, myslím si, pokud by věděli, že něco s jistotou udělají, protože to mají předurčené, tak by se schválně zachovali úplně opačně. Tím by ale narušili onen vypočítaný sled událostí a mohli bychom počítat znovu.
    Přesto si myslím, že předurčený svět (ačkoli námi nepoznatelný) existuje. Pokud to připustíme, musí ale také bezpochyby být někdo nebo něco, kdo tento determinovaný děj událostí derminoval, rozhodl o sledu událostí a předurčil je. Tímto narážíme na existenci něčeho vyššího, snad Boha.
    Tento závěr by mnohé z nás, jak také naznačujete ve svém článku, mohl vést k pasivitě až k apatii. Pokud je všechno předem určeno, má vůbec smysl se o něco snažit a usilovat? Vždyť všechno stejně nakonec dopadne tak, jak to dopadnout mělo.
    Odpovídám, že usilovat o něco (pokud možno dobrého samozřejmě) smysl má. Proto s Vámi souhlasím v tom, že determinismus nevylučuje možnost volby. Přestože je vše předem ‘naplánováno’, my o tomto ‘plánu’ nic nevíme a tudíž bychom měli usilovat o to nejlepší, protože tím můžeme aktivně něco dobrého vytvořit. Ačkoli ta skutečnost, že něco dobrého vytvoříme, už byla předem samozřejmě určena.

    Další možností je, že determinismus není a všechno, co se děje, je jenom náhoda. V takovém případě by měl pravdu Jan Werich ve své písni Život je jen náhoda.:)
    V každém připadě Vám moc děkuju za zajímavý a podnětný článek. Musím říct, že mě to přimělo zamyslet se, což byl asi účel. Můj komentář berte, prosím, jenom jako názor laika, který nevydržel nevyjádřit se.

    1. Dobrý den,
      Moc děkuji za komentář, moc mě těší, že se Vám můj článek líbil.
      Pocit, že „není a nikdy nebude v lidské moci zjistit, jak se konkrétní člověk v danou situaci zachová, natož, o čem a jakým způsobem přemýšlí“ s Vámi sdílím. Váš příklad s ruletou dobře ilustruje silný argument, ze kterého pro mě tento pocit vychází. Na druhou stranu, když se zamyslím nad tím, kam by se lidská civilizace mohla posunout, jak rychlý je v dnešní době pokrok, tak mě to vede spíše k úsudku, že by to někdy snad v daleké budoucnosti možné být mohlo. Každopádně souhlasím, že prozatím jsme od toho velmi daleko a s největší pravděpodobností to nikdy nebude možné.
      K vašemu druhému bodu začnu příkladem:
      Petr pomocí stroje na předpovídání budoucnosti zjistí, že Anička se rozhodně koupit v obchodě tři rohlíky.
      Petr si řekně: „Zkusím to změnit!“ a předpověď sdělí Aničce.
      Anička se pak rozhodne koupit dva rohlíky místo tří.
      Kolik rohlíků koupí?
      Podle mého názoru dva. Jak je to možné?
      To, že Petr ukázal Aničce papír tak tím znehodnotil samotnou předpověď. Vytvořil nové podmínky, které vedli k jinému závěru. Nakonec Anička bude vždy moci konat tak jak chce, i v deterministickém světě má toto právo.
      Toto nás může vést k pochybnostem, že náš stroj nebyl úplně dokonalý, a otevřít velmi složitou debatu. Každopádně jsem toho názoru, že bez ohledu na stroj, tak pokud člověk dostane do ruky předpověď přesně toho, co udělá, tak to danou předpověď znehodnotí.
      Sám si determinismem světa nejsem jist, neboť některé jevy v kvantové mechanice jsou fundamentálně náhodné. Až budu mít tuto část fyziky lépe nastudovanou, rád bych o tom napsal článek.
      Pokud si připustíme deterministický svět, tak ne nutně potřebujeme postavu, dejme tomu Boha, která běh věcí předvídá. Stačí, abychom na začátku měli sérii mechanismů, které od výchozích podmínek popíšou, co přesně se bude dál dít. Můžeme mít pocit, že přece někdo tyto mechanismy musel vymyslet, připravit výchozí podmínky, ale také by nemusel. Tím netvrdím, že Bůh existuje nebo ne, jenom, že bych osobně nepovažoval determinismus světa jako indicii k jeho existenci.
      Ještě jednou děkuji za zajímavý a podnětný komentář

  2. Máte pravdu. Můj příklad s ruletou pouze ukázal jak moc složité by to teoreticky mohlo být, takovou technologii – s jejíž pomocí bychom byli schopni předvídat události – vyvinout. Samozřejmě to ale není důkaz, že něčeho podobného v daléké budoucnosti nedocílíme. Vždyť před pár stovkami let by si lidé taky asi jen stěží představili technologie, které jsou pro nás dneska samozřejmostí.

    Je zde ale druhý problém, na který narážíte svým příkladem. Nesouhlasím s Vámi tak úplně co se týče závěru, že Anička může nakonec koupit jiný počet rohlíků než jí bylo předpovězeno (haha tak vznešená diskuze a do toho rohlíky). Vždyť právě tehdy, když se nám povedlo vytvořit stroj, který dokáže předpovědět budoucnost a odhalit tím pádem vlastně osud, musí se stát vše přesně tak, jak to bylo naplánováno – Anička prostě koupí tři rohlíky, i kdyby nechtěla. Osud to zkrátka nějak zařídí. Pokud má ale Anička, jak říkáte, stále možnost svobodné volby a může se stát, že koupí rohlíky jenom dva, pak onen stroj, který jsme sestavili, je naprosto bezcenný, protože nic nepředpověděl.
    (Vím, že tím si odporuji, protože jsem ve svém prvním komentáři psal, že determinismus nevylučuje možnost volby, ale teď musím sebereflektivně přiznat, že to byla blbost – samozřejmě ji vylučuje.)
    Je tedy ale možné vytvořit stroj, který by odhalil tento námi nezměnitelný osud?.A je vůbec něco takového v našem zájmu?

    Mluvíte o sérii mechanismů, já mluvím o osudu či Bohu. Myslím si, že každý tomu říká, jak chce, ale v deterministickém světě něco takového zkrátka existovat musí. Jak ale říkáte, někdy se spíše zdá, že se všechno děje bez nějaké příčinny, naprosto bezdůvodně a náhodně.
    Přeji Vám mnoho štěstí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *