Myšlenky ve společenských vědách, které hrají první ligu

Mají technické a přírodní vědy dopad na náš život? Odpověď na tuto otázku se zdá tak zřejmá, že ji nikoho ani nenapadne pokládat. O dopadu společenských věd ale mají někteří lidé pochybnosti. Co vlastně světu daly? Měli bychom je financovat z veřejných rozpočtů?

Pokud se společenské vědy dočkají ve veřejném prostoru nějakého zastání, často se nese v duchu prohlašování, že moderní ekonomika potřebuje profesionály se společenskovědním nebo humanitním vzděláním, protože jsou dobří v komunikaci, práci s textem či porozumění kulturním rozdílům. To je ale spíše obhajoba dovedností, které přináší společenskovědní studium, než argument o dopadu společenských věd jako takových. Alternativně se můžeme setkat s tvrzeními, že společenské vědy pomáhají udržovat demokracii, produkují veřejné intelektuály atp. Nic proti takovým tvrzením, zní to uvěřitelně, ale je to přece jen trochu vágní.

Pokusil jsem se proto přistoupit k tématu trochu jinak a identifikovat několik klíčových myšlenek, které ve společenských vědách hrají první ligu. A to v tom smyslu, že silně ovlivňují to, jak přemýšlíme o člověku a společnosti a jaké utváříme politiky.

1. Neviditelná ruka trhu jako motor aktivity a kreativity

Vlastní zájem nemusí být tou nejsilnější lidskou motivací v každou jednu chvíli, rozhodně je ale motivací nejtrvalejší. Možnost vstupovat do tržní směny s ostatními pomáhá uvolňovat množství kreativní energie a propojovat lidi do neuvěřitelně složitých dodavatelsko-odběratelských řetězců, které by těžko kdy mohl naplánovat jeden architekt.

2. Sociální stát jako zhmotnění anonymní solidarity v komplexní společnosti

Komplexita moderní společnosti dokáže způsobovat problémy, které dalece přesahují osobní odpovědnost jedinců, kteří v ní žijí. Myšlenka zhmotnit kolektivní odpovědnost ve formě povinného sociálního pojištění, ze kterého by byla financována záchranná síť pro všechny, kdo nemohou pracovat, se na konci 19. století zdála radikální. Její přijetí bylo především pragmatické: sociální politiky měly pomoct utvářet národní vědomí v rodících se národních státech a také postavit hráz šířícím se myšlenkám socialismu, které čerpaly energii z neutěšeného stavu raného kapitalismu.

3. Moderní občanství jako protiváha trhu

Moderní občanství lze považovat za protiváhu trhu. Zatímco od naší schopnosti podnikat nebo se prodat na trhu práce se odvíjí značná část společenské hierarchie, občanství je balancujícím principem, ve kterém jsme si naopak všichni rovni. Vznikalo po několik století, než na sebe nasedly principy rovnosti před zákonem, možnosti podílet se na tvorbě zákonů skrze aktivní i pasivní volební právo a zajištění základní životní úrovně skrze sociální stát.

4. Moc diskurzu jako herní plán pro naše životy

Moc není jen nástroj v ruce jednotlivce nebo skupiny, který umožňuje přimět ostatní, aby jednali proti vlastní vůli (ať už jde o moc fyzickou, finanční, vyplývající z tradice nebo zákona). Moc působí také skrze „ducha doby“, tedy to, jak se o věcech ve společnosti právě přemýšlí a mluví. Nejlépe snad příkladem: nejmocnějším argumentem pro veřejné financování církevních škol může být v jednu chvíli morální přínos pro společnost, v další kulturní pestrost, a ještě v jiné individuální volba rodičů. Je to ale mnohem závažnější. Existující jazyk a vzorce přemýšlení ovlivňují naše individuální příležitosti, naše přijímání druhých i sebe sama a vůbec to, co je v dané době možné „rozumně“ říct.

5. Světový systém jako mocenská struktura

Většina úsilí společenských vědců se zaměřuje na společnost v jednom státě, případně na srovnání více takových společností. Společnost v žádném státě se ale nevyvíjí ve vzduchoprázdnu, nýbrž je silně ovlivněna globálním mocenským uspořádáním. To mimo jiné znamená, že cesty k rozvoji a pokroku, po kterých šly západní země, nemohou být snadno následovány, protože jejich součástí byl mimo jiné kolonialismus a růst na úkor zemí rozvojových.

6. Předvídatelná iracionalita jako evoluční dědictví

To, že lidé nejsou zcela racionální aktéři, asi nikoho nepřekvapí. Lidská iracionalita má ale svá pravidla, a tak je v jistém smyslu předvídatelná, lze ji vědecky popsat. Například stejně kvalitní důkazy pro tvrzení, kterému už věříme, považujeme za důvěryhodnější než ty, které jsou s naší vírou v rozporu. Pokud nejprve zvolíme stranu a pak hodnotíme argumenty, dospíváme k jiném závěrům o tom, co je spravedlivé, než když se nejprve seznámíme s argumenty nestranně. Převažující vysvětlení je, že rozum se nevyvinul primárně jako nástroj na poznávání pravdy, ale jako nástroj na zajištění přežití. A táhnout za jeden provaz se svojí partou bylo pro přežití důležitější než pravda.

7. Konzervativní vs. progresivní pohled na svět jako kořen politické polarizace

Mnoho našich postojů a politických preferencí lze spojit se základním nastavením, jestli se na svět díváme spíše konzervativní, nebo progresivní optikou. Nemusí přitom jít primárně o otevřenost změně. Možná jde spíše o víru, kterou máme o světě a lidech. Progresivní lidé zdůrazňují, že z našeho historického vývoje si neseme velkou zátěž, která ústí v přetrvávající nespravedlnosti napříč společností a neospravedlnitelná omezení jednotlivce a jeho svobody. Tuto zátěž lze postupně odstranit, pokud před tradicemi dáme přednost reformám a vědeckému poznání. Konzervativci to vidí jinak. Člověk je podle nich často příliš pyšný, když se domnívá, že dokáže dohlédnout důsledky svých abstraktních představ o lepším světě. Tradice a předsudek jsou podle konzervativců často dobrá vodítka pro sociální politiku. Jejich přetrvávání totiž signalizuje, že fungují.

8. Kapitály jako dimenze sociální stratifikace

Sociální stratifikace není jednodimenzionální. Nejde jen o to, jaké máme příjmy nebo bohatství, ale také o to, jaký máme kulturní kapitál (vzdělání ve smyslu znalostí a schopností, chápání určitých kulturních referencí, ale také smysl pro chování v určitých situacích), symbolický kapitál (diplomy, tituly atp.) a sociální kapitál (tzv. konexe). To vše určuje naši pozici ve společnosti, náš status, to, kam zapadneme a kam ne. Často je to úzce navázáno na to, co čteme, posloucháme, konzumujeme, jak trávíme dovolenou, koho volíme atd.

Jistě by šlo namítnout, že ne všechny tyto myšlenky jsou stejně významné. A některé významnější nepochybně chybí. Všechny tyto myšlenky jsou ale kultivovány, promýšleny a dále rozpracovávány ve společenských vědách, které tím dramaticky ovlivňují podobu světa, ve kterém žijeme. John Maynard Keynes k tomu poznamenal: „Praktičtí mužové, kteří se domnívají, že jsou zcela osvobozeni od jakéhokoli intelektuálního vlivu, jsou obvykle jen otroky nějakého zesnulého ekonoma.“ Spíše měl říct „zesnulého společenského vědce“.

About Jaromír Mazák

Jaromír Mazák přednáší na katedře sociologie Filozofické fakulty UK a je odborným garantem evaluačního výzkumu v organizaci Schola Empirica. Ve svém akademickém výzkumu se věnuje občanské a politické participaci a sociálním hnutím. Má doktorát z Filozofické fakulty UK, absolvoval výzkumné pobyty na univerzitě v Oxfordu, univerzitě v Oslu a dalších. Na Discoveru učil kurz metodologie vědy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *